Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop
 

...raději pouštím desky...

J. Rejžek: K narozeninám

Jan Rejžek - K narozeninám
Zdroj: Lidové noviny, 24. února 2011
 
 
Čeká se zase ode mne, že napíšu něco takového, co prorentgenuje Černého ledví, cosi neuctivého, „zuřivého“? – tázal jsem se naoko výhrůžně v příspěvku do sborníku s názvem Když se řekne Jiří Černý, který jsme s Josefem Bajerem dali dohromady před čtvrtstoletím pro Jonáš klub ke kritikovým padesátinám.
Nějak nám to všem uteklo, že. Nyní píšu tento článek (který brzy vyjde v delší podobě jinde, jinak a v jinačí souvislosti, ale kde, to je zatím tajemství…) především proto, abych si se zítřejším jubilantem totiž tuze důležitou věc po dlouhé době vyřešil, neboť nemíním popřít podstatnou část své existence.
Pakliže jsem měl jako začínající novinářské tele nějaké vzory, byli to fotbaloví žurnalisti František Černoch, Jaroslav Šálek a v populární hudbě on. Uprostřed pražského jara jsem v roce 1968 začal lapat u sousedů Houpačku a sháněl Melodii. Černého články mi ukázaly, že psaní o písničkách vůbec nemusí být jen o hudbě, ale že je nutno mít rozhled též v literatuře, opeře, výtvarném umění, filmu, divadle. A v podtextu že jde vždy o svobodu, publicistickou a občanskou. Některé věty z jeho recenzí dosud umím nazpaměť a jsou na státní cenu.
Když jsem coby trouba z jižních Čech přijel do Prahy na fakultu žurnalistiky, jedním z mých cílů bylo seznámit se s ním. Vyrazil jsem na jeho Antidiskotéku do Dynacord klubu na Vinohradské. Naprosto si mě získal, když mi bez řečí půjčil elpíčko Karla Kryla (kterého pouštěl pod pěkným pseudonymem Víťa Jasný). Začali jsme spolu kamarádit, a jakmile jsem začal psát do Melodie, stali jsme se kolegy.
Jistou dobu mi dozajista nahrazoval neexistujícího otce. Nejen radami kolem problémů s holkama. Věcně dal najevo, co a jak, když mě lákali do KSČ nebo sváděli k podpisu spolupráce s StB. Splácel jsem, jak jsem mohl a uměl. Když ho vyhodili z Lidové školy umění, pokryl jsem svým jménem jeho článek o Martě a Teně a k padesáti mu vyrobil zmíněný sborník. V tápání, jak se za Husáka živit na volné noze, mě navedl, ať dělám taky „buditelské“ poslechové pořady.
Život není Hollywood. Přišel listopad 1989 a po něm mezi námi došlo k těžkému rozkolu. Zajisté sám dnes ví, jakým zklamáním pro mne a jeho četné přátele byl jím prohraný soud s bývalou ženou Mirkou o spoluautorství knihy Hvězdy tehdejších hitparád. Stejně tak jsem nechápal, proč si naivně navzdory důkazům odmítá přiznat, že pár jeho nejbližších kamarádů práskalo.
Jenže pětasedmdesát je pětasedmdesát. Co my víme, jak dlouho tu pobudeme? Život sice není Hollywood, ale... Podávám Ti tedy, Jiří, po šestnácti letech mlčení ruku ke smíru. Snad ještě nejsem natolik vypatlán, abych zapomněl, cos dobrého pro mne kdy udělal. Dík za to, přeji „mnoga ljeta“ zdraví, bystré mysli a standardně výborných článků a pořadů. A případný punč platím já! Neboť, jak jsi pravil v Kritikovi bez konzervatoře: „Aby léta, co jsme spolu prožili, nešla komínem.“
 
 
TOPlist