Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

...raději pouštím desky...

Aktuálně - Jiří Černý

Metr na operu Jiřího Černého: V New Yorku je i nová Traviata skvělá


Zdroj: 16. 12. 2018 aktuálně,cz

 

Mezi přímými přenosy z newyorské Metropolitní opery jsme Verdiho Traviatu viděli tuto sobotu v českých kinech už potřetí od roku 2012. Obě předchozí inscenace nabídly nejen výborné obsazení tří hlavních rolí, ale především „salcburskou“ režii Willyho Deckera, opěvovanou snad všemi recenzenty.

Režírovat Traviatu z gruntu jinak byla odvaha. Zvláště když se shodou personálních okolností v této inscenaci jako nový šéfdirigent Met představil - o sezonu dřív, než se původně plánovalo - třiačtyřicetiletý Kanaďan Yannick Nézet-Séguin.

Generální ředitel opery Peter Gelb znovu dokázal, že má pro strach uděláno a zvládá nejen divadelní stávky. V režii letos dvakrát vsadil na svého krajana Michaela Mayera. Vyšlo to minule v přímém přenosu operní novinky Marnie a teď znovu v Traviatě, která se ve světě hraje 165 roků.

Kdo si pamatoval Deckerovu inscenaci, zarazil se hned po otevření opony. Namísto takřka prázdného jeviště spatřil honosné interiéry devatenáctého století, jak z ilustrací románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi. Pro pařížskou kurtizánu jak vymalované. Ani pomyšlení na Deckerovo experimentování s dramatizujícími symboly obrovských hodin (nemilosrdného času) a blízké smrti (doktora Grenvilla).

Jediný symbol se objevil v posledním jednání, kdy scénou kolem umírající Violetty prošla příčina její oběti, Alfredova sestra se závojem nevěsty.

 

Režisér Mayer stejně jako v nastudování opery Marnie opět dovolil - či donutil -, aby si každý hrál své.

Svrchovaně to v úloze Alfredova otce Giorgia Germonta zvládl americký barytonista Quinn Kelsey. Znali jsme ho už z Aidy jako etiopského krále Amonasra. V Met měl nač navazovat: zejména velkou árii přednesli jeho předchůdci Dmitrij Chvorostovskij a Thomas Hampson jako krásnou kantilénu. Kelsey se do textu vcítil snad ještě víc. Scény, kdy prosí Violettu, aby se zřekla Alfreda, si vysloužily dlouhý potlesk citlivého publika.

Kelsey je jedním z typických příkladů, jaký typ operního zpěváka a herce si vychovává nový žánr hudebního divadla, přímý přenos do kin. Zatímco někteří publicisté o oprávněnosti, či dokonce umělecké pravdivosti přenosů stále pochybují, jiní spolu s publikem využívají možnosti vnímat krásu hudebního dramatu jinak než kdy předtím.

Árii Sempre libera degg’io z prvního dějství zpívá Diana Damrauová. | Video: Met

Jistěže i tak opera stále stojí a padá se zvukem. A někdy ani technicky dokonalý zvuk neznamená vše. Málokdy se to projeví tak jako v podání role Alfreda peruánským tenoristou Juanem Diegem Flórezem. Z verdiovských rolí nepatří Alfredo mezi nejtěžší. Nebo alespoň mezi nejvýš položené. Flórezovou doménou jsou však právě dvoučárkované c i d. Jako belcantový tenor v operách Donizettiho a Rossiniho je v současnosti tedy nepřekonatelný.

Zpívat Alfreda je něco jiného. To si operní nadšenci pamatují hlavně po výkonech mexického tenoristy Rolanda Villazóna v salscburské Traviatě v roce 2005. Ponechme stranou Villazónův vrozený herecky temperament. V sobotním přenosu z Met však Flórezovi při srovnání s Villazónem částečně scházela i zvuková přesvědčivost. Zpíval až příliš snadno a zejména ve středních polohách jeho tónům trochu chyběla jindy charakteristická zvonivost.

Během přenosu jsme si zvykli, nebo se Flórez rozezvonil? Nejpřesvědčivější byl v posledním jednání.

Bavorská sopranistka Diana Damrauová je na tom v titulní roli s hlasovým rozsahem téměř podobně jako Flórez. Má výšky, jaké tady vůbec nejsou potřeba. Jestliže Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, kde je tříčárkované f, zpívala ve více než patnácti inscenacích v Londýně, Salcburku, Vídni, Frankfurtu, New Yorku nebo Mnichově a v Offenbachových Hoffmannových povídkách pěla naráz všechny čtyři hlavní ženské role, hraničí to s hlasovým eskamotérstvím. (Například Stanislavu Součkovou, která z politických důvodů nikdy nebyla angažována do Národního divadla, zvali z Českých Budějovic, kdykoli bylo potřeba, aby zaskakovala v Královně noci.

Verdiho Traviatu z newyorské Met přenášela česká kina tuto sobotu.

  Verdiho Traviatu z newyorské Met přenášela česká kina tuto sobotu. | Foto: Met

I když Damrauová v porovnání s předchozí úžasnou Traviatou Bulharky Sonji Jončevové měla výrazový rejstřík o něco menší, výborně si rozuměla s Verdim i šéfdirigentem Nézetem-Séguinem; přestávkové ukázky ze společných zkoušek byly pro milovníky opery radostí.

Matku dvou dětí a jednu z nejvytíženějších interpretek zřejmě nic nezadrží v dopracovávání role k naprosté múzické dokonalosti. Ať vedle Alfreda, nebo otce Germonta, její Violetta reagovala na každou změnu hudební nálady, beze stopy po nacvičeném opakování. Tak to bylo až ke scéně umírání. Ta se v podobně bolestném dojetí slýchává na operních jevištích málokdy.

Orchestr Met, který běžně hrává na pokraji bezchybnosti, se pod taktovou nového šéfdirigenta zdál ještě plastičtější a tempově proměnlivější. Nečekaně svižnou choreografií se blýskli i "madridští toreadoři", připravení Američankou s broadwayskými zkušenostmi Lorin Latarrovou.

Možná jsme svědky začátku nové éry Metropolitní opery.


 
 
 
 
TOPlist