Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

...raději pouštím desky...

Aktuálně - Jiří Černý

Nejpohlednější operní inscenace nestárne

Zdroj: Aktuálně  11. 11. 2019


Většina oper Giacoma Pucciniho se na světové scény vrací jako tažní ptáci. Madama Butterfly do newyorské Metropolitní opery za posledních třináct roků už potřetí. Navíc ve stejné režii, choreografii, výpravě i kostýmech.

Její přímý přenos do kin pro 350 tisíc diváků v 70 státech měl v sobotu zvláštní příchuť pro české pamětníky okradené nejedlovsko-očadlíkovskou estetikou, podle níž Pucciniho umění bylo "nesporně úpadkové". Až právě Butterfly byla první autorova opera, kterou po únoru 1948 mohli vidět v Praze.

Inscenace v Met je věnována především památce jejího britského režiséra Anthonyho Minghelly, ale také představitele Pinkertona z roku 2009, nedávno zemřelého italského tenoristy Marcella Giordaniho.

A stala se věc v dějinách Met, natožpak pucciniovských inscenací nevídaná. Návštěvnické vavříny si spíš než sólisté, vyzbrojení neselhávajícími melodiemi, odnesli inscenátoři v čele s Minghellou. Což se opět mírně podobá efektu, jaký v 50. letech měla ve Smetanově divadle výprava Františka Tröstera.

Že by většina operních diváků znala Minghellu už jako režiséra filmu Anglický pacient, oceněného za rok 1997 devíti Oscary? Každopádně při nástupu nového generálního ředitele Met Petera Gelba v roce 2006 byla jeho pozvánka pro Minghellu úžasným manažerským činem, největším vedle mezinárodních koprodukcí (v případě Butterfly s Anglickou národní operou a Litevskou národní operou) a přímých přenosů do světových kin.

I když největší údiv přinesl první přenos 7. března 2009, ani v tom nejnovějším neztratily svou sílu stavební prvky Minghellova týmu: bohatá barevnost kostýmů gejš i hodnostářů podle čínské návrhářky Han Fengové, Levinovy posuvné stěny v domě pro Butterfly, tradiční japonské loutky ovládané černě zastřenými vodiči souboru Blind Summit Theatre v intencích Minghellovy manželky, choreografky Carolyn Choaové, na černém pozadí téměř neviditelnými; úhrnem nepřetržitá souhra světla a stínů designéra Petera Mumforda, pohádkové fantazie a japonské reality z počátku minulého století.

Ani vteřinu ale nic nesklouzává do hračičkářského folklorismu. A stejně tak měl pevně v rukách práci s asijskými motivy autor opery Puccini. Nade všemi tvůrčími příkazy pro něj stál ten, o kterém psal na sklonku života v dopise příteli: "Všemocný Bůh se mě dotkl svým malíčkem a řekl: Piš pro divadlo - pamatuj, jen pro divadlo." Po neúspěšné premiéře Butterfly v milánské Scale ji v letech 1904 až 1907 čtyřikrát přepracoval, aby i ona začala vyprodávat sály.

Pokud se Puccinimu zdálo málo divadelní, co mu předložili libretisté, dohonil to áriemi, ansámbly, sbory a orchestrem.

Obdivovatelé jeho hudby se shodnou v tom, že nejlíp psal ženské úlohy. U Butterfly to lze třikrát podtrhnout.

Dětská upřímnost, s jakou Butterfly říká svému americkému ženichovi "Dnes právě je mi patnáct", je stejně důvěryhodná jako její velká árie o čekání na loď, která jí má po třech letech vrátit jejího muže.

Butterfly, která by vypadala na patnáct, sotva kdy někdo slyšel. Taková teď není ani čínská sopranistka Hui He. V Met tu roli zpívá už dva roky, je jí sedmačtyřicet a původně měla mozartovský mezzosoprán; hlubší tóny jí znějí stejně lehce jako vysoké. Není to žádná cupitavá gejša, jejímu hlasu i herectví nejvíc vyhovují polohy mezi smutkem a nadějí.

Její předchůdkyně v přenosech z Met, Patricia Racetteová a zvláště Kristine Opolaisová, byly v prvním jednání suverénnější, výkon Hui He gradoval a vposledku víc dojímal. Scénám se svým a Pinkertonovým tříletým synkem-loutkou vdechla život a přitom ponechávala místo divákovu domýšlení.

Její služebná Suzuki, americká mezzosopranistka Elizabeth DeShongová, vládne jedním z nejplnějších současných mezzosopránů a repertoárovým rozpětím od Händela až k současnosti. V jejím zpěvu i mimice jsou od začátku upřímné, byť potlačované, ale stále bolestnější obavy o budoucnost Butterfly. Tato Suzuki toho ví o životě z celého svého okolí nejvíc, proto nejvíc trpí. Málokdy jsme byli tuto roli schopni tak vztáhnout na vlastní životní zkušenosti.

Jediným, zato naprosto nepřehlédnutelným a nepochopitelným omylem sólistické sestavy je americký námořní důstojník Pinkerton. Osmatřicetiletý Ital Andrea Carè sice svým polnicovým, v podstatě hrdinným tenorem hravě zazpívá cokoli, ale tím to končí. Jako by někdejší Pavarottiho žák nevěděl, co je to polohlas, natož  pianissimo.

Rolí Pinkertona kladl Puccini na tenory sice menší nároky než třeba Rudolfem v Bohémě, kde si Jussi Björling, a dokonce i Luciano Pavarotti někdy snižovali velkou árii o půltón. Tím spíš by ale měla vyniknout tenorová lyričnost a plastičnost. Že Carè vypadá o patnáct kilo těžší než před deseti lety v Benátkách jako Ctirad v Janáčkově Šárce, je zvláštní. Horší je jeho sošné strnutí před důležitými výstupy včetně milostných. To jsme ještě v Met nezažili.

Mužským rolím je přitom věnována velká péče, nic nejede ve vyjetých kolejích. Malý příklad za všechny: pojetí role bohatého nápadníka nešťastné, ale až k sebevraždě hrdé Butterfly, knížete Yamadoriho. Žádná komická figurka závislá na dohazovači; sebevědomý, dobyvačný, vášní posedlý šlechtic. A proto i silný protihráč.

Třebaže ze čtyř hlavních postav vytváří tu nejmenší, Sharplesse, amerického konzula v Nagasaki, právem sklidil snad největší závěrečný potlesk brazilský barytonista s polskými rodiči, padesátiletý Paulo Szot. Z role Američana má výchovu, nehranou lidovost, citlivost, praktičnost, poživačnost. Z polské interpretační školy, kterou začal ve známém souboru Slask i jako tanečník, italskou techniku i aristokratické způsoby, připomínající poválečnou hvězdu Andrzeje Hiolského.

Mimořádně silným zážitkem staronové Madamy Butterfly bylo kupodivu pár minut beze slov, intermezzo před posledním dějstvím. Pier Giorgio Morandi, který začínal jako hobojista milánské Scaly, se za dirigentským pultem choval jako v celém představení, střídmě a úsporně, vědom si svých schopností.

Posluchač měl čas nechat si znovu všechny motivy projít hlavou a nabrat naději do života. Pokud se mu to všechno ovšem nezdálo "nesporně úpadkové"

 

 
 
TOPlist