DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

...raději pouštím desky...

Aktuálně - Jiří Černý
 
 
reklama
 
 Sdílet článek 
 
 
 
Jiří Černý: Hegerová každý song propracovala jako herečka, posluchačům dávala vše
 
Jiří Černý
 
23. 3. 2021 18:00
 
Přes 40 let jsme si vykali. Ale říkal jsem jí jejím pravým jménem Carmen. Napsal jsem o ní spoustu rozkošatělých článků i stroze faktografických textů na obaly desek. Archivní složky o Haně Hegerové, která v úterý zemřela ve věku 89 let, jsem měl nacpané výstřižky a fotkami.
 
Hana Hegerová v roce 1972. | Foto: ČTK
 
reklama
 
Schovával jsem si tam i pohlednice, vzkazy a pracovní poznámky s jejím velkým, vysokým písmem, nezvykle skloněným vlevo. Poprvé mě zaujalo v nápisu u ní doma na dveřích: "Urob niekomu dobre, obserie ti plot." To už byla slavná, na zdi visel její portrét od malíře Jana Brychty a na skříňce měla festivalovou cenu z Polska.
 
Skvěle vařila, hezky se s ní pilo, ráda se smála na celé kino. Toho času bydlela v garsoniéře na Velvarské ulici v Praze, v domě plném herců. Chválila Stellu Zázvorkovou a její moudrost. Ze zpěváků vždy s největším obdivem mluvila o Jacquesi Brelovi, jehož fotografii měla na pianinu; prý aby na ni dával pozor.
 
V Paříži viděla i Beatles, nikdy se tím ale nevytahovala. Když jsme jednou večer poslouchali z rádia jejich píseň Michelle, jenom nad tou krásou povzdechla. Až teprve nad Honey Pie se rozpovídala, že by to dělala jinak než Helena Vondráčková i Naďa Urbánková, spíš jako smutek za swingem, který zmizel.
 
Hana Hegerová ale nikdy nic od Beatles nenazpívala, stejně jako třeba neinterpretovala Vysockého Jankovité koně, i když je pro ni Pavel Kopta přeložil jemněji, než chroptil moskevský herec. A také se neodvažovala do žádného textu o tátovi, protože se bála, že by ji přemohla vzpomínka na toho jejího, Jána Farkaše.
 
reklama
 
Carmen - po manželovi Hegerová, jen v prvním filmu s maminčiným příjmením Čelková - mi občas nenápadně udělovala rady do života. Mužského dělají kalhoty a boty. K dámě se nechodí ani o minutu dřív. A nejí se předtím topinka s česnekem. Taky není nutné pořád bavit společnost. Proč Július Satinský skoro nemluví? "Protože je šťastně ženatý."
 
Život pro umění
 
Ze zahraničí pokaždé něco vezla svému jedinému synovi Maťkovi, který žil s otcem v Bratislavě a později, v roce 2015, zemřel. U mě si všimla, že mám rád výrazné tenké čáry černých fixek. Udělala mi s nimi velkou radost. A ještě větší s kostkovanou modrozelenou kravatou. Nikdy mě kravaty nebavily, ale tahle moc.
 
Posléze jsem si zvykl, že na rozdíl od většiny subret skutečně chce slyšet i to, co se mi na jejím koncertě nelíbí. Jednou jsem jí o tom napsal dvoustránkový dopis. Že by měla méně mluvit a víc zpívat, nelpět tolik na přesné přípravě a kdesi cosi. Výsledek? Požádala mě, abych jí produkoval příští album.
 
Související
 
S elegancí zpívala o životě a láskách. Ve věku 89 let zemřela Hana Hegerová
 
 3:21
 
V průběhu roku 1983 jsme se scházeli, probírali písničky od Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala, Jiřího Cerhy, Zdeňka Merty, zkrátka mladších autorů. Telefonovali jsme si, dokonce dodali na Supraphon hrubý návrh - až jsme zjistili, že to nikdy nedoděláme. Že v tomto bodě si nejsme souzeni.
 
Říkal jsem si, že chyba je v puntičkářské Carmen, že s ní za rok nesestaví album nikdo. Načež se přiřítil démon Petr Hapka s hotovou sestavou svých melodií i textů Michala Horáčka. A šansoniérka, pověstná tím, jak si každou písničku musí před nahráváním dlouho, většinou léta, ozpívávat na koncertech, natočila celého Potměšilého hosta raz dva.
 
reklama
 
V anketě Zlatá nota 1988 díky němu dostala snad všechny myslitelné ceny kromě kategorie začínajících zpěváků. A konečně měla i hit, co se zpívá po hospodách: Levandulovou.
 
Ani knížku o Carmen psát nebudu. "Já vím. Vy to napíšete, teprve až umřu," posmívala se vlastně nám oběma. Jenže já si nejsem ani jist, co o Carmen vím a nevím. Před jejím slavným koncertem v Národním divadle bych se vsázel, že promyslí každou vteřinu. A ona pak, stržena výkonem Radůzy, dlouze a zajíkavě zvala lidi, aby si tak báječnou písničkářku šli někam poslechnout.
 
Hana Hegerová roku 2003 v pražském Národním divadle s Radůzou (vlevo). | Foto: ČTK
 
Udělala dobře Radůze, sobě, hudbě, nám všem. 
 
Poznal jsem ji v hodinách slávy v Národním a Vinohradském divadle i před letně turistickým publikem v červencové pařížské Olympii. Naučila mě trochu rozumět francouzským šansoniérům, ale pro domácí opakování mi s nimi raději pár desek rovnou věnovala. Díky ní jsem také zblízka viděl, že takzvaný život pro umění, po desetiletí v garsonkové samotě, jakkoli produševnělé obrazy a knihami, se často podobá Sisyfově údělu. I pro tak silnou ženskou, jakou Hana Hegerová musela být.
 
Jednou mi řekla, že jejím největším honorářem jsou posluchači. Kdo někdy vystupoval před lidmi a dával jim jako ona vše, čeho byl schopen, ví, o čem mluvila.
 
Chtěla být baletkou nebo herečkou
 
Pro začátek jí pomyslné sudičky obdařily vrchovatě. Carmen Farkašová se narodila 20. října 1931 jako jedináček do velevýznamné bratislavské rodiny. Otec Ján Farkaš se postupně stal ředitelem Tatra banky a generálním tajemníkem Slovenské odborové jednoty soukromých úředníků.
 
reklama
 
Matka Margita, rozená Čelková, se mohla pochlubit šlechtickým rodokmenem starým přes 400 let a erbem se sovou prostřelenou šípem. Kdo věří na blahodárnost národnostních mísení, musel nad Carmen zajásat: dědeček Farkaš byl Maďar, dědeček Čelko Slovák, krumlovská babička Farkašová, rozená Kladrubská - mimochodem z rodu někdejší slavné krasobruslařky -, Češka a vodňanská babička Čelková, rozená Rothbauerová, byla Němka.
 
Související
 
Horáček: Hegerová říkala, že není talentovaná. Její texty byly barevné jak papoušek
 
Carmen posílali do německé mateřské školky, na francouzštinu a třikrát týdně k mistru Relskému na baletní průpravu v Národním divadle. S dětmi hrála německy kluka Hanse v pohádce Hans und Gretchen, v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky v podřepu "tančila" trpaslíka. Jenom ke klavíru ji maminka dostávala těžko.
 
Ve 12 letech musela Carmen s baletem skončit kvůli diagnostikované nedomykavosti chlopní, ale to život u Farkašů nenarušilo. Carmen si tančila a hrála divadlo i doma, zatímco babička Čelková si dál vykládala pasiáns a poslouchala u toho své oblíbené opery. Ostatně podle té nejslavnější také vnučce navrhla jméno. Carmen Farkašová - to znělo. Ale ne po válce, v roce 1945.
 
Farkašovi bydleli ve stejném patře jako Machovi a vědělo se, že Alexander Mach, ministr vnitra Slovenského štátu, byl s Jánem Farkašem kamarád už od 20. let a že spolu zakládali Hlinkovu gardu. Na Slovensku sice na rozdíl od českých zemí komunisté prohráli první poválečné volby, ale už v roce 1947 Husákovými pikli vyrvali moc vítězné Demokratické straně a uvěznili své ideové odpůrce. Mach unikl provazu jen díky své chorobě, Farkaše posléze zavřeli taky.
 
Farkašovým se rozpadlo i manželství a Carmen se s maminkou stěhovala do Piešťan a Hurbanova. V Komárně ji nechali odmaturovat, ale na vysokou školu kvůli rodinnému původu nebylo ani pomyšlení. Ještě na gymnáziu si zahrála Jessie v školním představení Ruské otázky od Konstantina Michajloviče Simonova a pak už šla rovnou do komárenských strojíren. Chvíli tam úředničila, chvíli vštěpovala učňům ekonomii a politickou výchovu.
 
Hana Hegerová v roce 1981. | Foto: ČTK
 
reklama
 
Odtud se s pomocí překvapivě osvíceného kádrováka mohla přihlásit do odborného dvouletého divadelního kurzu při státní konzervatoři v Bratislavě. Učili ji i Ladislav Chudík a Fero Dibarbora. Ještě než v roce 1953 dostudovala a nastoupila do angažmá v žilinském Divadle Petra Jilemnického, jako zajímavý typ padla do oka režisérovi Jiřímu Krejčíkovi. Po chvíli váhání jí svěřil titulní roli vesnické ženy ve filmu Frona.
 
Příběh z kolektivizace Slovenska - ne zcela černobílý - se natáčel dlouho a produkce jí platila téměř roční bydlení v pražském hotelu Palace. Film šel v roce 1954 do kin s jejím uměleckým jménem Hana Čelková. V tom roce porodila syna Matúše, vzala si režiséra Dalibora Hegera, a třebaže se později rozvedli, zůstala už napořád Hanou Hegerovou.
 
Okamžitě jí slíbili smlouvu
 
Během pětiletého angažmá v Žilině účinkovala v 11 inscenacích. "Hráli jsme všichni všechno, hlavní role i komparz," vzpomínala.
 
Začala konverzačně náročnou hraběnkou ze hry Dobrodružstvo pri obžinkoch od kněze a buditele Jána Palárika, končila Lídou Matysovou, hlavní postavou Takové lásky od Pavla Kohouta. V repertoáru měla i Ostrovského Pozdní lásku (Ludmila), Krylovovo Módní zboží (Anuška), Šrámkovo Léto (Stáza) nebo Calderónovu Lásku v nárožním domě (Doňa Klára).
 
Související
 
Foto: Zpívala o lásce, naději i zklamání, pak žila v ústraní. Hegerové bylo 89 let
 
 23 fotografií
 
V té době si na ni dvakrát znovu vzpomněl film. Previerka lásky režiséra Jozefa Medveďa jí sice přinesla hlavní, leč zapomenutelnou roli. Budoucí držitelé Oscara Elmar Klos s Jánem Kadárem jí ve své komorní romanci Tam na konečné svěřili vedlejší úlohu; hlavní hrála studentka žurnalistiky Eva Očenášová.
 
reklama
 
Až do roku 1957 nikoho nenapadlo, že by herečka Hegerová měla také zpívat. Přestože temným, zrnitým a průrazným altem musela být nápadná už tenkrát. Na jednom soukromém večírku její vzácný hlas bez povšimnutí přece jenom nenechala tehdejší populární zpěvačka Alice Farkašová. Pak se ozval i kapelník Juraj Berczeller a v létě si Hegerová zazpívala v bratislavské Tatra revui. Bylo to něco mezi šansonem a jazzem. Okamžitě jí slíbili smlouvu. Vzala si kvůli tomu roční volno ze Žiliny.
 
Jednání se ale táhlo, a tak to v nouzi zkusila u konkurzu do právě založeného souboru v pražském Rokoku. Vzali ji a dali dvakrát víc, než kolik měla v Žilině. Bylo načase; přijela s jediným kufrem, v peněžence 1400 korun. Matce divadelního kolegy Oty Žebráka byla vděčná za bydlení v nouzovém nevytápěném domečku pro stavební dělníky v Dejvicích.
 
 3:52
 
Levandulová, asi nejpopulárnější šanson Hany Hegerové, vznikl ze spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem. | Video: Supraphon
 
Rokoko vzniklo z pražských divadel malých forem dřív než Zábradlí i Semafor, ale tvář hledalo dlouho. Určitě po celou dobu působení Hegerové, v letech 1958 až 1961. V představeních Vykradeno, Vzhůru po Rio Botičo, Bapopo i Tartuffe II podle většiny kritiků Hegerová zejména pěvecky přečnívala okolí, i když vedle výborných písniček Šlitra a Kopty musela zmáhat i songy mrtvě zrozené.
 
Sama si na svých oblíbených francouzských rozhlasových stanicích našla Milorda, světový hit Edith Piaf. Sehnala si desku, dala ji i s českým překladem Pavlu Koptovi a od něj dostala první ze skvostů, jaké pak v její kariéře zářily až do textařovy smrti v roce 1988.
 
V novinách poprvé padla slova o "znamenitém šansoniérství". O jejím herectví se téměř nemluvilo. Počátkem 60. let ještě dostala tři filmové role, ale samé malé: prostitutku Vandu v Policejní hodině režiséra Otakara Vávry, cikánku ve snímku Vojtěcha Jasného Přežil jsem svou smrt a choreografku v Neděli ve všední den, kterou natočil Félix Máriássy.
 
Každý song promyslela
 
V den, kdy jí bylo 27 let, se v Balkán grilu seznámila s režisérem Jánem Roháčem. Oblíbenec Werichův působil po návratu z bruselského Expa a úspěchu Laterny Magiky snad ještě elegantněji a sebevědoměji než dřív. Roháč pak šest let s Hegerovou žil, často i spolupracovali. Rozmluvil jí návrat do Žiliny a z Rokoka ji přivedl do Semaforu.
 
reklama
 
V roce 1961 tam ještě v plné slávě zastihla Evu Pilarovou i Waldemara Matušku. Ve druhém pásmu o Zuzaně, tedy Zuzana je zase sama doma, se prosadila i vedle nich; taky tím, že zůstala svá. Nezapřela v sobě hereckou disciplínu, která byla pro šansoniérskou interpretaci písňových mikrodramat ještě potřebnější než improvizační komediálnost, na jakou se v divadlech malých forem sázelo nejvíc.
 
Václav Štekl (vlevo) a Hana Hegerová ve hře Zuzana je zase sama doma, listopad 1961. | Foto: ČTK
 
Hegerová každý song promyslela a vypracovala do všech zvukových i pohybových detailů. "Já jsem jako herečka byla naučená, že postava se musí udělat," poznamenala jednou.
 
Poté, co Semafor opustili Pilarová s Matuškou a pod politickým nátlakem i Eva Olmerová, ještě víc vynikla pečlivost a přesvědčivost Hegerové v postavě Anny Boleynové ze Šesti žen. Nejrespektovanější tehdejší kritik Lubomír Dorůžka konstatoval "příklon některých čísel k nevtíravější a ne tak jednoduché formě šansonu" a "rozdíl mezi scénickou zkušeností Hany Hegerové a některými dalšími výkony značně neprofesionální úrovně".
 
Poněkud stranou mediální pozornosti Hegerová hostovala v Alhambře, luxusním kabaretu západoevropského střihu na Václavském náměstí v Praze. Tam ji také prvně slyšel Bruno Coquatrix, šéf pařížské Olympie. Jestliže jeho, který zažil Milorda bezpočtukrát s Edith Piaf, zaujala svou verzí Hegerová, mohl to pro ni být první krok ke splnění velkého snu: průniku na frankofonní scénu.
 
Dosavadním vrcholem pražského působení Hegerové se roku 1963 stalo představení Zuzana není pro nikoho doma. I když "třetí Zuzana" zároveň odstartovala kariéru Karla Gotta. Jako ulitá padla šansoniérce především píseň Z mého života. Suchý se Šlitrem ji napsali původně pro Olmerovou, ta ale naneštěstí znovu upadla do komunistické nepřízně.
 
reklama
 
Sám život tak sice potvrdil, že slogan "přišlo předsevzetí napravit chyby minula" vystihl pokrytectví vládnoucích kulturtrégrů přesně, jenomže Olmerová jej už na desku nenazpívala. Závěrečné "vlezte mi klidně všichni na záda" se i v podání Hegerové zadíralo pod kůži a mohlo být chápáno také jako zpochybnění tehdejších nadějí v reformovatelnost režimu.
 
Související
 
Hegerová milovala humor a mejdany. Byla autentická a publikum to cítilo, říká Malásek
 
Osudový muž
 
Toho roku se Hegerová díky režiséru Karlu Kachyňovi dočkala i své nejsilnější filmové role. Její zdevastovaná dělnice ve snímku Naděje, kde hrála s alkoholikem ztvárněným Rudolfem Hrušínským, zažehla světýlko na konci tunelu pro podobné vyděděnce, k nimž se socialistická společnost nechtěla znát.
 
Naděje dostala na festivalu v argentinském Mar del Plata cenu za režii a Hegerová v soukromí i na veřejnosti mnohokrát vděčně vzpomínala na Hrušínského, jak jí před kamerou pomáhal. V duchu možná věřila, že si jí všimnou jiní režiséři.
 
Hana Hegerová v roce 2003. | Foto: Jan Šilpoch
 
V Semaforu si během pětiletého angažmá v letech 1961 až 1966 nejvíc užila divadelních prken podle své chutě dvakrát: jako teta z Liverpoolu v jazzové opeře Dobře placená procházka (následovala filmová podoba od Miloše Formana) a po boku Miroslava Horníčka v Recitálu H + H. Režíroval ho Ján Roháč. Hegerové se tu s ním pracovalo nejlíp, ale jejich vztah už byl u konce. Rozsypal se při natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964, kdy celý štáb bydlel v Karlových Varech, zatímco ona denně dojížděla do Kynžvartu ze svých koncertů v Německu.
 
Přehlížet Roháčovy vedlejší vztahy odmítla. I tak pro ni zůstal osudovým mužem a jiného už nikdy nehledala. Od té doby postupně slábla mylná, nicméně rozšířená představa, že Hegerovou jako umělecký typ vytvořil Roháč.
 
reklama
 
Kdo ji znal zblízka, věděl, že jako si uměla najít skladatele (třeba jednadvacetiletého Petra Hapku), textaře, dramaturgy a kostýmy, jako si po svém zařídila malé byty ve Velvarské ulici i na Staroměstském náměstí, jako si vybírá přátele, tak se dokáže rozhodnout i pro režiséra; třeba nečekaně pro mima Ladislava Fialku.
 
Při zkouškách na Zábradlí mu prý řekla: "Nic mi neříkejte, jenom se na mě dívejte a sviťte." Což bylo 30 let předtím, než k nám se svými "jenom svícenými" režiemi dorazil kontroverzní Američan Robert Wilson.
 
Smím-li mluvit sám za sebe, až do příchodu Zuzany Navarové a její následovnice Radůzy jsem v české populární hudbě nepoznal tak veskrze samostatnou interpretku, jakou byla Hana Hegerová. Navzdory tomu, že sama nekomponovala ani netextovala.
 
Skladba Bože můj, já chci zpět aneb Ma jeunesse fout l'camp v podání Hany Hegerové. | Video: archiv ČT
 
Divadlo milovala
 
Její mimodivadelní, výhradně koncertní kariéra začala odchodem ze Semaforu, trvala 45 roků, obsáhla 15 států a šest jazyků a skončila 10. srpna 2011, kdy Hegerová kvůli trvajícím zdravotním potížím zrušila podzimní koncerty a rozhodla se napříště už samostatně nevystupovat, leda jako host. Splnila, co řekla 17 let předtím Ferovi Feničovi: "Já velmi doufám, že poznám, kdy má být můj poslední koncert."
 
Přání mít na jubilejním koncertu nasvícené sochy se jí tedy nesplnilo. A nejen to.
 
Roku 2002, kdy Haně Hegerové prezident Václav Havel na Pražském hradě předal Medaili Za zásluhy. | Foto: ČTK
 
reklama
 
Ani po několika stážích a vystoupeních ve Francii se shodou mnoha okolností - včetně pouličních bojů v Paříži roku 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy - nikdy naplno neprosadila ve francouzském prostředí. Což by patrně ráda vyměnila za řád od Francouzské akademie a jiná vyznamenání, stejně jako za impozantní úspěchy na německých, rakouských či švýcarských pódiích, kde ji recenzenti několikrát stavěli i nad Juliette Grécovou nebo Giselu Mayovou, vyzdvihovali její původnost a přirovnávali ji k Edith Piaf.
 
Nikdy se na delší dobu nestala herečkou. Třebaže se s tou touhou neskrývala. "Strašně ráda bych hrála. Třeba v pětapadesáté alternaci. Já slávu jako herečka nepotřebuji, ale divadlo miluji," říkala.
 
Nejsem si ani jist, jestli někdy alespoň v sobě tušila, co pro své posluchače a diváky vykonala tím, že ve filmové či televizní písničce nebo videoklipu spojila nejcennější prvky mnoha svých talentů.
 
Na takové rozjímání by se ony hodiny, kdy si dnes po vzoru babičky Čelkové vykládá pasiáns a poslouchá rádio, docela hodily.
 
 0:39
 
Filmové začátky Hany Hegerové: rok 1957 a role Zuzany ve snímku Tam na konečné. | Video: Filmexport
 
 
 
 Sdílet článek 
 
Související
 
S elegancí zpívala o životě a láskách. Ve věku 89 let zemřela Hana Hegerová
 
 3:21
 
Foto: Zpívala o lásce, naději i zklamání, pak žila v ústraní. Hegerové bylo 89 let
 
 23 fotografií

 

Vojcek byl plný leteckých havárií a plynových masek

Zdroj: ihned 2020-01-12

Psává se, že Vojcek od rakouského skladatele Albana Berga, vrcholné dílo expresionismu, patří mezi pět nejlepších oper 20. století. A také že režisér a výtvarník William Kentridge pro newyorskou Metropolitní operu vytvořil dvě nejprůraznější inscenace v tomto století: Šostakovičův Nos (2013) a Bergovu Lulu (2015).
 
Na třetí Kentridgův počin došlo minulou sobotu. Díky přímému přenosu opět jsme ho znovu poznali i v našich kinech. A zas to byla událost: pro uši a při nejmenším stejně tak pro oči.
 
     Rodilý Jihoafričan Kentridge k této podobě Vojcka podvědomě mířil už dávno. „Myslím, že jsem dělal to, co všechny děti: kreslil jsem. A prostě jsem se zapomněl zastavit.“ V roce 1992 se  jako sedmatřicetiletý doma podílel i na loutkové adaptaci hry Wozzeck od rakouského spisovatele z devatenáctého století Georga Büchnera. To už se ale šedesátsedm let hrála opera Albana Berga s jeho vlastním libretem.  
 
     Kentridgova dlouhá umělecká cesta se klikatila skrze nejrůznější výtvarné projevy včetně animovaného filmu až k operní režii.
 
     Měřeno světovým ohlasem, nejvýše je právě teď, dva roky po světové premiéře jeho inscenace Vojcka na festivalu v Salcburku. Vznikla v koprodukci s Metropolitní operou, Canadian Opera Company a Operou Australia. Už pouhá výprava by asi byla i pro ten nejmovitější operní dům drahý špás.
 
Bez nadsázky lze tvrdit, že ve výčtu osobností této inscenace patří Kentridgovi možná nejvyšší místo. Snad vedle šéfdirigenta Yannicka Nézet-Seguina, jistě pak před sólisty.
 
Víc než zpěváky režíruje Kentridge koláže svých karikaturních perokreseb, filmových válečných dokumentů, rozvalin, leteckých havárií nebo plynových masek. Neváhá třeba pominout hned úvodní, tradiční scénu, kdy ponižovaný a ztrápený voják Vojcek musí holit nesnesitelného kapitána. V kdejaké dřívější inscenaci se divák třásl, jestli Vojcek kapitána podřeže nebo ne.
 
Režie všeobecné lidské drama někdy zužuje na drama protiválečné, jak se to dělávalo za časů pseudosocialistické dramaturgie. Tím se nabízí mnoho efektních, drastických motivů, najmě dokumentaristických. O jejich sdělnosti se ale dá pochybovat. Když se na pár vteřin promítá mapa Belgie s velkým označením YPRES, domyslí si tam běžný operní divák bojiště první světová války, kde byly poprvé použity jedovaté plyny? 
 
Kolik z nás je schopno zároveň rovnocenně vnímat hudbu, slova (byť na titulkovacím zařízení) a ustavičně rozhemženou výpravu?
 
Přitom každá tato složka sama o sobě splňuje vysoké umělecké požadavky. O vysloveně technických ani nemluvě. Než dirigent Erich Kleiber prvně uvedl Vojcka 14.prosince 1925 v Berlínské státní opeře, předcházel tomu 137 zkoušek. Jenomže posluchač takhle zkoušet nemůže...
 
     Sólisté v MET to tedy neměli tentokrát lehké. Aristokraticky vznosný švédský barytonista Peter Mattei se patrně za osmnáct roků svého newyorského angažmá nesetkal s rolí, která by byla jeho naturelu tak vzdálená. Zpíval svrchovaně jako vždy, tónově dokonale, vyhnul se jakémukoli přehrávání. Spíš ve srovnání se švédským Vojckem z pražského Radokova představení v roce 2001 trochu podehrával.
 
     K ničemu jinému ho ostatně jeho uniformovaní nadřízení ani neinspirovali. Jak obě tenorové role (kapitán Gerharda Siegela a Andreas v podání Andrewa Staplese), tak basbarytonový lékař (Christian Van Horn) zůstali za cynismem nebo fachidiotismem svých dialogů. Ani hulákající tenor Christopher Ventris coby přesvědčivě opšournický tambormajor nepatřil k silným protihráčům Vojcka.
 
     Nejvýraznější postavou dramatu zůstala od začátku do konce lehká holka Marie, Vojckova nevěrná milá a matka jejich nemanželského synka. Jihoafrická sopranistka Elze van den Heeverová měla oblé tvary i tóny a jednoduché myšlení, přesně v intencích libreta. Její proměny vyzněly důvěryhodně. I když číst z bible místo živému chlapečkovi odpudivé loutce byl nejhorší a nejnejapnější úkol, jaký režisér inscenace vymyslel.
 
     Čím méně se toho na scéně dělo a čím větší slovo měl orchestr, tedy duch Albana Berga, tím lépe se snoubilo napětí s krásou. Podle Bergova přání tak, že „od okamžiku, kdy se otevře opona, až k okamžiku, kdy se naposled zavře, nesmí být v obecenstvu ani jediný člověk, který by zpozoroval něco z těch různých fug, invencí, suitových a sonátových vět, variací a passacaglií – ani jeden, který by byl naplněn něčím jiným než ideou této hry, která daleko přesahuje individuální osud Vojckův.“
 
     I když to podle návštěvnosti v kině Světozor tak nevypadalo, Bergův Vojcek hrál a snad i bude hrát v našich divadelních dějinách významnou roli.
 
     V Praze ho prvně hráli v listopadu 1926, rok po berlínské premiéře a pět let předtím, než ho v Americe uvedl Leopold Stokowski. Přívltavská klaka dodekafonickou hudbu bez árií vypískala. Třetí pražské představení už městská honorace zakázala, nepomohl ani Václav Novák jako Vojcek, prý nemohutnější baryton naší historie. Marně psal v roce 1928 z Brna Leoš Janáček: „„Křivdí se Vojckovi, těžce ukřivdilo se Bergovi. Je to dramatik úžasné závažnosti, hluboké pravdy. Domluvit! Dejte mu domluvit. Dnes je rozerván. Trpí. Jakoby uťal. Ani notu. A každá jeho nota byla omočena v krvi!“
 
     V Pujmanově režii a pod Krombholcovou taktovkou se v roce 1959 hrál Vojcek jedenáctkrát, s Vojckem Ladislava Mráze, pro autora této recenze nepřekonaným.
 
     Zážitek z režie Davida v pražském Národním divadle od roku 2001 nejen nezestárnul, dokonce možná recenzující pamětníky může vést k nedocenění všech Vojcků, co přišli a ještě přijdou. Pak se tedy omlouvám.
 
     V přenosu z Metropolitní opery chyběl, málo platné, Radokův  sen o Wojckovi, odpuštění, naději a spasení. Ta opera je ale tak napsaná, že se dá hrát na mnoho způsobů a každý může mít své oprávnění.